Být národem, to znamená preferenční zacházení na základě společné historie, dědictví, kultury nebo původu, píše Mary Haringtonová na Unherd.
Lidé, kteří s námi sdílí jazyk, kulturu a historii, jsou zvýhodňováni proti ostatním. Když mezi námi žije Maďar, musí se naučit náš jazyk, vědět něco o našich dějinách, možná i znát pár českých písniček a českých filmů. Jinak tu nebude schopen vést plnohodnotný život. Tenhle asimilační tlak teď zažívají Rusové žijící v ČR, což plně schvaluji. Měli by ho zažívat všichni.
Protože národní stát, to taky znamená, že pokud neumíte česky, nemůžete se stát třeba ředitelem Národní galerie. Leda byste byl někdo, kdo se celé roky intenzivně zajímal o české umění, propagoval ho ve světě atd.
Pokud tohle nefunguje, nemůžeme mluvit o národním státu. V tom smyslu je v Evropě jen několik národních států – Maďarsko, Slovensko, Srbsko, možná Polsko… a blížíme se konci seznamu. A kde není národa, resp. národního státu, tam není ani vůle k obraně. Před řáděním nadnárodních korporací, před migrací před přímým vojenským napadením. Konec konců, národy v moderním politickém významu toho slova byly vynalezeny právě kvůli schopnosti bojovat. Bez národa existuje jen masa nešťastníků, kteří byli uloveni a jsou hnáni na smrt, jak to vidíme na Ukrajině.
Petr Hampl