Potřebujeme obnovit jedince, rodiny a společnost. Prostřednictvím kultivace krásy, pravdy a dobra, což vyžaduje odvahu, kontemplaci a akci.
Blíží se Vánoce, ještě chvíli adventního stresu (termíny! dárky!) a pak snad trochu oddechu. Doporučuji trávit ho na čerstvém vzduchu, ale pokud byste hledali něco na čtení, odemykám rukopis svého zamyšlení Být kvasem, ničím méně, které právě publikoval slovenský časopis Verbum. Lépe se samozřejmě čte na papíře, takže pokud nevíte, co si dát pod stromeček, můžete si Verbum objednat. Doporučuji, podobný časopis u nás nemáme.
Stáváme se vyvrheli v našich obcích, zemích, nezřídka i v rodinách. Naše názory jedny uráží, jiní je považují za bláznovství. Zakoušíme posměch a pokud je třeba, jsme vykázáni z okruhu těch, jejichž názory je třeba brát v potaz. Stáváme se podívanou pro svět, anděly i lidi (1 Kor 4,9). Ale ještě to plně nevidíme, spíše tušíme. Některé případy z posledních období ukazují, že my, křesťané, konzervativci a další „zpátečníci“ jsme trpěni, pokud jsme dostatečně loajální a pokud je záruka, že poznáme ducha doby a včas sklopíme hlavu, například tak, že o svých názorech diskutujeme v soukromí, ale ve veřejném prostoru mlčíme.
Pluralitní společnost se stala agresivní a netolerantní, takže dobrodiní plurality je dnes určeno jen některým. Kdo nekývá, když se kývat žádá, je proti hlavnímu proudu, a ten s ním nakládá jako s nepřítelem či zrádcem. Možná není třeba ještě projevovat nadšení, ale ochota obětovat několik zrnek kadidla se již vyžaduje.
Ale o nás nejde. Nám klidně může být vyhrazeno poslední místo. Je to ostatně jeden ze způsobů, jímž lze svědčit o pravdě. Svědek z posledního místa se vzdává prostředků moci k jejímu prosazení, odevzdává se pravdě samotné a jediným nástrojem mu je její síla.
Zrození nemocného světa
Jde o společnost a o svět. Před našima očima a pod našima rukama, často za našeho přispění, se rodí svět, který adoruje zabíjení slabých, osobuje si právo rozhodnout o podobě rodiny, vyrábí lidi, dětem bere rodiče a rodičům děti, povzbuzuje mladé v mrzačení těl – a to vše pokládá za ctnost.
Zrodil se nemocný svět, který potřebuje uzdravit – anebo zemřít. Zánik tohoto světa bezpochyby jednou přijde. Do té doby je ale třeba hledat cesty k jeho uzdravení.
Nelze přitom říci, že by bylo vše ztraceno. Lidé jsou stále lidmi. Stále touží po lásce a po dobru, byť nezřídka neuspořádaným způsobem. Stále je šance – a vždy bude – v srdcích lidí probudit vznešené touhy. To si ovšem vyžaduje určitý protipohyb: pohyb rozumu a vůle ani ne tak proti davu (i když to často také) jako spíše proti tendenci k rozpadu, rozkladu a chaosu. Pohyb vzhůru proti volnému pádu.
Pohyb směrem ke společnosti kultury života, který v prostředí společnosti kultury smrti bude nutně budit pohoršení, výsměch a odmítnutí, ale bude také dávat naději, že ještě není vše ztraceno, že i v situacích zdánlivě beznadějných mohou působit síly naděje.
Používáme-li pojem společnost kultury života, neodkazujeme jím pouze na otázky ochrany lidského života v jeho fyzickém rozměru, ale spíše na naplňování jeho potencialit, individuální i společné lidské vzkvétání, které je opakem toho, čeho jsme dnes nezřídka svědky: destrukce a pomalého umírání.
Podobně jako před mnoha lety vyvolený národ, jsme dnes i my – jako jednotlivci, jako rodiny, jako společnost – postaveni před možnost volby. „Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo.“ (Dt 30,19)
Takovou volbu není možné učinit jednou pro vždy – ani v rozměru lidských dějin, ani v rozměru našich osobních životů. Je před nás stavěna denně. A proto, v době, kdy se obloha zdá temnější než dříve, potřebujeme napnout síly, abychom si zvolili život a abychom k této volbě inspirovali také další. To si vyžaduje naše vědomé rozhodnutí, ne nepodobné tomu, které učinil Jozue: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Jz 24,15)
Tato volba je přístupná všem lidem dobré vůle, bez ohledu na to, zda obdrželi dar víry. Pro ten případ ji můžeme přeformulovat obecněji: já a můj dům budeme sloužit společnosti kultury života.
Obnova jedince, rodiny a společnosti
Máme-li uzdravovat společnost, kde začít? U nás samých. Tento počátek je tak samozřejmý, že je třeba si jej neustále opakovat, abychom opojeni vznešeností a velikostí cílů nezapomněl na to nejdůležitější: tím je obecně každý jedinec, konkrétně já. Zdůrazňuje se to opakovaně v bezpečnostní instruktáži před odletem letadla: při poklesu tlaku v kabině nejdříve nasaďte masku sobě, poté pomáhejte ostatním. Další jednotkou, na níž je třeba se zaměřit, je rodina, a konečně polis, politická společnost, v níž uskutečňujeme svůj život, dnes zpravidla mnohovrstevnatě strukturovaná.
Proč začít u nás, u jedinců? Protože chceme-li na světě něco změnit, musíme začít každý sám u sebe. Proměna světa se neobejde bez proměny mého smýšlení a jednání, bez proměny osobní. Proměny, které tradičně říkáme obrácení: to spočívá v odvrácení se od toho, co není hodné našeho nasměrování, očistě (pokání) a vykročení správným směrem. Proměna, která vyžaduje úsilí, často vzpouru proti sobě samému, vlastním omezením, neřestem, slabostem, závislostem. Proměna, jejímž výsledkem má být ctnostný člověk, dobrý člověk; nikoliv ten, kdo pouze hodnotí druhé a lamentuje nad světem.
Rodina potřebuje naši pozornost proto, že v samém středu celospolečenské krize je krize rodiny. S nemocnými rodinami společnost neuzdravíme. V nemocných rodinách neuzdravíme ani jednotlivce.
O rodině stále platí, co napsal před více než čtyřiceti lety papež Jan Pavel II. v samém úvodu apoštolské adhortace Familiaris consortio: „Rodinné společenství je v dnešní době ovlivňováno hlubokými, závažnými a prudkými změnami v lidské společnosti i kultuře tak jako snad žádná jiná instituce.“ Ale také to, co napsal v jejím úplném závěru: „Budoucnost lidstva závisí na rodině“
Žádné úsilí o obnovu společnosti nemůže téma rodiny opomenout, stejně jako jej nemůže ignorovat žádné úsilí o její zničení. Dnes, kdy z rodiny prakticky nic nezbývá, je třeba věnovat jí zvláštní pozornost, jak teoretickou, tak praktickou. V teoretické rovině je třeba znovu a znovu rozpracovávat témata jako je manželství (dnes již téměř ani nevíme, co je to), pohlavní komplementarita (včetně odlišností rolí muže a ženy), věrnost, vzájemné dobro manželů, početí potomků, výchova a odpovědnost za ni, přijetí toho, kým jsem. V praktické rovině je třeba být oporou těm rodinám, které – často z posledních sil – usilují o život v souladu se vznešenými ideály přirozené trvalé rodiny, ale také pomoci rodinám a lidem, kteří v některých ohledech neuspěli. Také oni potřebují naši lásku a povzbuzení; také oni se mohou vydat na cestu rozkvětu.
Jak zdevastovaná je rodina dneška! Redefinice manželství je jen symbolickou zastávkou na cestě, jejíž součástí je přijetí rozvodu jako „rozumného a dospělého“ řešení, tekuté a proměnlivé společenství různých lidí podílejících se na výchově dětí, oddělení početí od manželského aktu, oddělení sexu od lásky a odpovědnosti, pornografie, a také naprosté ztroskotání mužství a otcovství. Zastávkou proto, že tato trajektorie nebude redefinicí manželství ukončená a kontury budoucí katastrofy zatím spíše jen tušíme.
A nakonec je tu velké téma společnosti. Celospolečenských témat, které si zaslouží naši pozornost, je tolik! Ale zdá se, že jedno je ústředním: znovuobnovení a prohloubení myšlenky společného dobra, které je vlastním cílem lidského společenství a lidských společností a je určujícím faktorem jeho politické, kulturní, ekonomické a právní struktury. Ptáme-li se po obecném dobru, zajímá nás otázka, nakolik a jak může vzkvétat – dosáhnout svého integrálního rozvoje – lidský jedinec a lidská společnost, aniž by byly stavěny proti sobě. Ptáme se po tom, jak uspořádat společnost spravedlivě – tedy s maximálním respektem k lidské důstojnosti a svobodě. Co udělat pro to, aby se spravedlnost stala měřítkem a cílem veškeré politiky? (Beneditk XVI, Deus caritas est, č. 28)
Moderní doba chápe společnost nedostatečně, pouze jako množinu jedinců, a ztrácí ze zřetele, že je něčím více, novou realitou, která jedince neruší ani nesnižuje jeho individuální hodnotu, ale umožňuje mu stoupat výše po stupních lidského naplnění. Striktní individualismus nás činí necitlivými vůči principu subsidiarity, jehož cílem je zajistit, aby se každá úroveň převzala odpovědnost za dobra, jež ji odpovídají. A tak lidé, svlečeni z představy společného dobra, jsou vůči sobě odcizení (každý žije sám za sebe, bez vědomí pojítka v podobě něčeho společného), jsou vystaveni nebezpečí a svůdnosti tyranie (protože nakonec se objeví nějaká silnější vůle, která ono společné mocensky stanoví a vyžaduje podvolení), včetně tyranie vlastního ega (jestliže nevnímám společné dobro, jež mě přesahuje, stávám se otrokem vlastního rozmaru).
V otázce společného dobra je zahrnuto další velké téma současnosti, kterým jsou morální rozměr onoho „společného“: má společnost, včetně státu, sledovat „partikulární koncepci dobra“ anebo být neutrální uspořadatelem, nestranným rozhodčím, který neupřednostňuje žádný pohled na člověka a pouze umožňuje jejich svobodný střet, přičemž ze hry vylučuje ty, které mají příliš „triumfalistické“ sklony? Je takové neutrální řešení skutečně neutrálním? Nečiní nás slepými vůči tomu, že také tento přístup sleduje určité morální pojetí člověka, že má svá vlastní dogmata a bůžky a stává se kultem současnosti, a kultem s vlastní liturgií, obětí a dogmaty?
Zmiňujeme-li záležitost kultu, je třeba znovu otevřít otázku, v dějinách stále znovu promýšlenou a přehodnocovanou, jakou úlohu má mít ve společnosti náboženství, ať již „nábožnost“ obecně, například v rovině prostého faktu uznání existence transcendentního přesahu, anebo konkrétní vyznání. Jestliže nezměrnosti lidské důstojnosti odpovídá požadavek náboženské svobody, jsou její předpoklady nejlépe zaručeny ve společnosti, která náboženství vytlačila až za svůj samý okraj, výhradně do sféry privátna, a zapověděla mu jakékoliv ambice mimo ni? A jak mají být nastaveny vztahy mezi náboženským a profánním, aby se oba tyto světy navzájem doplňovaly, obohacovaly, a tím přispívaly ke kultivaci člověka?
A nakonec jsme u otázky přirozeného světa. Nedostali jsme se v důsledku technologického pokroku do situace, na níž můžeme vztáhnout Husserlův příměr k velmi užitečnému stroji, s nímž se každý může naučit zacházet, aniž v nejmenším chápe vnitřní možnosti a nutnost výkonů takového druhu? Má přirozený svět pro člověka ještě nějaký význam? Jsme schopni ho poznávat? Má dnes ještě nějaký význam skutečnost, že lidé přirozeně vznikají při vzájemném odevzdání muže a ženy splynutím gamet, když jsme tento proces schopni technologicky nahradit? Tím se dostáváme k těžkému tématu založení etiky.
Všechna tato témata si vyžadují, aby byla adresována svobodně, v diskusi, z níž nemá být vyloučen nikdo, kdo je ochotný vznášet argumenty a protiargumenty a promýšlet stanoviska oponentů, vystavovat je svým námitkám a být otevřen možnosti, že také jeho názor bude usvědčen z omylu, nikoliv silou křiku nebo emočního vydírání, ale silou pravdy samé. Existence takové diskuse je nyní ohrožena, neboť vyřčené je stále častěji posuzováno podle svého původce, nikoliv podle obsahu, výčet těch, kteří jsou z diskuse vylučováni, se stále rozšiřuje, stejně jako soupiska témat, o nichž je polemika a priori vyloučena.
Je proto třeba znovu otevřeně říci, že legitimní je jakýkoliv požadavek po odůvodnění jakéhokoliv stanoviska – jinak diskuse končí (stane se propagandistickým omíláním společenskou přijatelností „verifikovaných“ frází) a s ní také myšlení (alespoň jako společenský fenomén), neboť i jemu je diskursivní povaha vlastní. Ještě jednou: důsledek omezení veřejné diskuse spočívá v ochromení myšlení.
Otevřenost diskusi platí nejen ve vztahu k názorům našich oponentů, ale i našim vlastním. Nejenom vůči nim, ale také ve vztahu k sobě, musíme být připraveni odůvodnit i to, co považujeme za tak samozřejmé, že jsme se domnívali, že si to ani zvláštní obhajobu nevyžaduje. Musíme se vzdát představy samozřejmosti a samozřejmých pravd. Příklad současných diskusí o otázce lidského pohlaví to zřetelně ukazuje: už si nevystačíme s jednoduchým opakováním, že člověk je buď mužem, nebo ženou, protože to je na první pohled jasné. Stejně jako nepostačuje říkat, že manželství vždy bylo svazkem muže a ženy a není důvod na tom něco měnit.
Krása, pravda, dobro: osy naší snahy
Tedy jedinec – rodina – polis jako místa, která potřebujeme uzdravit. Ozdravná aktivita na těchto třech úrovních se potřebuje otáčet kolem třech os: krásy, pravdy, dobra. Všechny tři potřebujeme znovuobjevit.
Tento svět zmítající se mezi kýčem, povrchností a hrubostí potřebuje znovu objevit krásu. Proměna krásného umění je předpokladem proměny kultury v nejširším slova smyslu a ta je předpokladem proměny společnosti a politiky. Potřebujeme proto umění hodné svého jména, jehož transcedentním cílem je krása. Takové umění svědčí o absolutnu a tím otevírá lidskou mysl úvahám o možnostech smysluplnosti a dokonalosti, měřitelnosti i finalitě lidského díla a lidského jednání.
Když hovořím o potřebě umění, nemám na mysli křesťanskou nebo konzervativní nebo jinou agitaci, ale poetickou aktivitu usilující o vyjádření tvořivosti lidského ducha. Jedním z průvodních jevů úpadku, ve kterém ztrácíme své duše a který často ani nevnímáme, je přesvědčení o tom, že krása neexistuje, že uměním může být cokoliv, co je produktem autentické aktivity.
Stejně jako moderní společnost rezignovala na krásu, vzdala se také myšlenky na pravdu (poznání skutečnosti) a dobro (poznání cíle lidského života a poměřování našeho jednání z hlediska směřování k němu).
Člověk, který ztratil smysl pro pravdu, krásu a dobro, který je odmítl a vyloučil z množiny toho, co má vliv na jeho život, se stává trosečníkem v moři svévole, subjektivity a relativity. Není schopen obrácení, protože to si vyžaduje směr – a on možnost směru odmítl.
Jaká reakce? Kontemplace a akce
Naznačené panorama je až příliš veliké, aby bylo v možnostech jedince jej obsáhnout.
Pro každého z nás ale představuje úkol. To vše při vědomí, že naše síly nejsou neomezené, že nemůžeme zachránit celý svět a každého, ale můžeme vyvíjet jen určitou dílčí činnost v našem okruhu vlivu. A že na prvním místě je třeba, abychom před soudem dějin – vlastním svědomím (je-li vůbec ještě schopno soudit) – obstáli my sami, každý sám za sebe. A že naše úsilí musí být nasměrováno především vůči těm, k nimž nás váže pouto odpovědnosti.
Odpověď na otázku, co dělat, má pro každého – bez ohledu na konkrétní podobu jeho aktivity – dvě roviny: rovinu kontemplace a akce.
Kontemplace nejen proto, že nějakým způsobem dokáže uhasit přirozenou lidskou žízeň po blaženosti a může být dobrem sama o sobě, ale také proto, že jakožto vnitřní jednání směřuje k naší dokonalosti, k plnějšímu poznání, zpřítomnění reality v nás (reality pravé, nikoliv té, jež je nám předkládána k věření pseudoautoritami) a uschopňuje nás k lásce, která musí být příčinou našeho jednání vnějšího, má-li mít ambici přispět k lidskému rozkvětu.
Zdá se mi proto, že nelze dostatečně vyzdvihnout důležitost kontemplace pro každého, kontemplace nestavěné na odiv vnějším očím, odehrávající se v tichosti srdce. Máme-li proto vůči sobě nějakou povinnost, pak je to najít si čas na usebrané prodlévání v ústraní vlastního nitra. Pro člověka věřícího se tento závazek projevuje jako povolání k vnitřní modlitbě. Bez ní není obnova světa možná, protože bez ní není možná obnova jedince. Nezbytnost vnitřní modlitby nelze dost zdůraznit v dnešní době horečnatého pohybu, kdy lze tak snadno podlehnou omylu aktivismu.
V kontemplaci se zrodí podnět k akci, vnějšímu jednání, jež bude mít u každého jinou podobu. Necítím se být povolaný navrhovat, jaké všechny podoby aktivity společnost potřebuje, chci zdůraznit jen jednu z nich: zapojit se do společenské debaty o tom, kým je člověk, a jak uspořádaná by měla být společnost, a pokud o určitých tématech debata chybí nebo je potlačována, vyvolávat ji a podporovat. Povolat módní omyly současnosti před soud rozumu. Vést dialog i s těmi, kteří necítí jeho potřebu. Nastavovat hranice těm, kteří se opevňují ve svých pozicích zákazem tázání.
To musí zahrnovat hluboké studium důležitých společenských otázek, diskusi o nich, publikační a popularizační činnost. To si vyžaduje mluvit i ve chvílích, kdy se zdá být bezpečnější mlčet.
Předpokladem je odvaha k pravdě a otevřenosti. Proč k otevřenosti? Protože konečným cílem nemá být přesvědčovat přesvědčené, stavět ideologii, budovat neproniknutelné hradby „našeho“ světa, ale naopak vycházet ze sebe vstříc názorovým oponentům – vstříc ve smyslu touhy po setkání v dialogu, polemice, disputaci, a hledat způsoby, jak společenskou debatu vysvobodit ze zajetí paralelních monologů, jejichž účastníci ji nevnímají jako společný projekt.
Ale také si jako zcela pravděpodobnou musíme připustit možnost, že názorový rozkol zůstane: nepřesvědčí ani oni nás, ani se nám nepodaří ostatní přesvědčit o tom, že náš pohled nejlépe odpovídá lidské důstojnosti a požadavkům spravedlivého uspořádání společnosti. Ani v takovém případě není důvod pro kapitulaci, omezení snah a popírání smysluplnosti pozitivní aktivity. Naopak je třeba hledat pozitivní program i pro tyto omezené poměry.
Jím může být například rozpracování vize tvůrčích menšin, kterou naznačil Benedikt XVI. V rovině občanské společnosti to může znamenat hledání způsobů a cest, jak zajistit možnost autonomního života v nepříznivém prostředí. Jak moci žít po svém – v souladu s požadavky přirozeného řádu věcí – a nebýt přitom vyloučen ze společnosti anebo jí být alespoň tolerován. Tím dojde k vytvoření dílčí polis, sice malé, ale schopné působit zevnitř jako kvas a sůl – anebo z jiného pohledu osvěcující světlem shora, co je pod ní. Polis, která nebude paralelní, protože souběžné přímky se nikdy neprotnou, neboť si jsou navzájem lhostejné.
Je třeba vejít v odvážný dialog s těmi, co nám nerozumí; současně je třeba se připravit na reálnou možnost, že se toto porozumění nepodaří překlenout. Pak nezbývá než hrát o to, abychom byli alespoň trpěni, protože další alternativou už je pouze mučednictví. Nemůžeme vyloučit ani ji – jako mnohokrát v dějinách může představovat setbu, z níž vzejde bohatá úroda –, ale nelze o ni usilovat.
Atraktivní ideál
Bylo by ale chybou přijmout roli těch, kteří potřebují být proti něčemu. Konečným důvodem našich činností není odpor – nejsme proti nikomu (žádný člověk není naším nepřítelem), ale jsme přitahováni pozitivním a krásným. Nebojujeme proti úpadku, chceme člověka nasměrovat k rozkvětu. Možná se toto slovo vyskytuje na těchto stránkách až příliš často, ale je důležité zdůraznit, že vnímáme člověka jako povolaného k výšinám lidství, k naplnění, integrálnímu rozvoji.
Před očima máme pozitivní ideál a ten je třeba srozumitelně vnášet do veřejné debaty. Ano, jsme například proti tomu, aby se s dětmi obchodovalo a byly připraveny o své rodiče (jeden příklad za mnohé); důvodem přitom není nedůvěra v moderní technologická řešení nebo nějaký druh nepřátelství vůči lidem, kteří se pokoušejí o dítě netradičními cestami. Důvodem je důstojnost dítěte a jeho práva. Naše „ne“ je důsledkem silnějšího „ano“. Možná to chápeme jako samozřejmost, ale ostatní to vidět nemusí; možná proto, že nechtějí, ale jistě také proto, že nerozumějí.
Dnes nepotřebujeme pouze odvahu stát na straně pravdy o člověku. Potřebujeme také odvahu k tvůrčímu uchopení problémů a dar jazyků.
„A nad to nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.“ (Kol 3,14) Vedle přesvědčivých argumentů potřebujeme lásku, jakkoliv se to může jevit jako příliš patetické. Láska není sentiment, je vykročením ze sebe směrem k druhému nikoliv pro potvrzení sebe, ale dobro druhého. V našem úsilí jsme hnáni láskou: láskou k pravdě, láskou k druhým. Láskou, nikoliv odporem.
V době emocí a zkratek je třeba vrátit místo rozumu a hloubce. Naším úkolem je hledat cesty, jak na to.
Jakub Kříž